Odpudivé křesťanství část 2.

Minule jsem mimo jiné hovořil o tom, že jedna z příčin toho, proč je dnes křesťanství tak nepřitažlivé je církev samotná. Prostě organizace, které jsou dnes tak vzdálené tomu, co sledoval Ježíš a jeho první učedníci, že už to snad ani více nejde.

Jak fungovala první církev? A co to vlastně ta církev je? Jednoduše lze říci, že církev je shromáždění. Ale ne ledajaké. Je to shromáždění lidí v jejichž středu je Kristus. Církev jsou lidé, kteří následují Ježíše. Jdou s ním a jsou s ním. V Bibli je napsáno toto: "Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mat 18:20)

Přesně toto je církev! Církev se nestává církví, když ji někdo zaregistruje a má všechny potřebné nacionále. Církev vzniká ve chvíli, kdy se sejdou lidé, aby sdíleli svou víru v Krista. Toto je jediná legitimní církev. Možná mi někdo namítne, že dnes, když se lidé sejdou v kostele nebo v některé modlitebně, tak se scházejí právě proto, aby sdíleli Krista. Nejde paušalizovat, ale dovolím si tvrdit, že tomu tak vůbec nemusí být.

Přemýšleli jste někdy více nad tím, jak fungovala první setkání křesťanů? Řekl jsem, že neměli vlastní budovy. Kde se scházeli?

"Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem." (Skutky apoštolů 2:46)

Dokud stál chrám, tak využívali jeho stínu a prostor pro setkání. Rozhodně tam neseděli v lavicích. Setkávali se na chrámovém nádvoří, venku, a tam se sdíleli. Jeruzalémský chrám se v ničem nepodobal dnešním kostelům, sborům a modlitebnám. Nebyli tam lavice na sezení. Nebyl tam žádný duchovní, který by stál před ostatními a něco jim vykládal. Nic takového. Chrám sloužil především k přinášení obětí.

A když o chrám přišli, kde se křesťané scházeli? Tam, kde už byli zvyklí. Po domácnostech. Židé se samozřejmě scházeli také v synagogách, které vznikaly po babylonském zajetí. Ale křesťané do nich šli jen kvůli lidem, co se tam setkávali. Chtěli jim ukázat na Krista. Stavění budov nebyl jejich plán.

Kde se vzala ta myšlenka, že jsou potřeba kostely a stavby, kde se všichni sejdeme? V Bibli jsem nic takového nečetl. Pohané měli své chrámy, kde uctívali mnoho bohů. Ale křesťané ne. Alespoň zpočátku. To se ale změnilo. Církev ustupovala od života v nejistotě a snažila se získat jistoty. A to se začalo dařit s římským císařem Konstantinem. Z pronásledované sekty se stala nejdříve sekta tolerovaná a pak jediná státem uznaná! Od zákazu po jedinou povolenou uběhlo pouze 80 let!

Jaká změna! Sláva! Bůh je úžasný! Opravdu? Naopak, byla to cesta do hlubin odpadnutí. A trvalo to moc dlouho. A znáte to, když něco děláte hodně dlouho a dělali to i vaši předci a předci předků, zkuste to změnit.  Reformátoři se o to pokusili. Neměli v úmyslu zakládat nové církve. Chtěli tu svou vrátit zpátky k učení Ježíše. Jak mnozí dopadli můžeme vidět v historii.

Takže co se stalo? Co se stalo s těmi následovníky Ježíše, kteří chodili po ulicích, mluvili s obyčejnými lidmi, jedli s nimi, pracovali s nimi, scházeli se po rodinách a měli je rádi? Nastavěli jsme chrámy a jiné budovy a dosadili tam duchovní. Paradoxně se totiž místo duchovního oproti prvním křesťanům stalo lukrativní záležitostí. Být duchovním byl dobrý džob! I v dobách velké bídy kněží a duchovní byli zabezpečeni. A navíc všeobecně vážení! Kdo by nechtěl být knězem? O tom se prvním křesťanům ani nezdálo! A ani by to nechtěli! Oni věděli, že mají jít do celého světa a ne se věnovat stavbám a budování kariéry. Dnes sice povolní duchovního rozhodně není vážené, ale je to jistota o kterou jen tak nepřijdete. A žít se z toho dá.

Místo scházení se po rodinách jsme se začali scházet v chrámech. Monumentální stavby byly působivé a člověk si připadal před tím Pánem Bohem a církví, tak nějak maličký, což nebylo na škodu. Poslušnost je to, co se vyžadovalo. Co na tom, že Bůh byl jiný a nesouhlasil s tím. Církev začala rozhodovat o tom jak se má věřit a co je a není dovoleno. Mnozí duchovní žili sami zvrhle, ale druhým kázali. Ne z Bible. Tu mnozí ani neznali. Ano, tak daleko jsme došli.

V čem jsou naše setkávání dnes jiná, než prvních křesťanů? Uvědomuji si, že v tom obrovském množství věřících, kteří stále na světě jsou, je mnoho rozdílných bohoslužeb a přístupů. Ale převažuje stále tento:

Lidé se sejdou, zaznějí nějaké písně, něco se přečte a pak zazní kázání. Lidé sedí, poslouchají a konzumují. Někteří si přejí, aby to už skončilo a mohli jít. Je třeba splnit povinnost. Teď trochu přeháním, ale ne zas tolik. Je třeba přinést oběť. V týdnu není na nic moc čas. Jsme rádi, když se alespoň každý den pomodlíme. A o víkendu zajdeme zase do kostela nebo někam jinam na bohoslužbu. Máte podobnou zkušenost?

Víte co je tragédie? Že my už jsme si na to tak zvykli, že ani nevidíme jak nekonečně jsme se vzdálili od toho, jak žili první učedníci.

Oni neměli kazatele. Nebyl, kdo by je týden co týden duchovně krmil. Dokázali se postarat sami jeden o druhého. Neměli budovy. Co dělali, když se sešli? Před chvilkou jsem jeden z textů citoval. "Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem." (Skutky apoštolů 2:46)

Co dělali? Lámali chléb, byli spolu a dělili se o jídlo. Lámali chléb, je výraz pro Večeři Páně. Dělali to, co jim řekl Ježíš při poslední večeři. Dovedete si představit že se sešli, přijali chléb a šli domů? Já ne. Setkání, která probíhala byla plná sdílení, vzájemného povzbuzení, modliteb, písní a také jídla. Žádné lavice, žádná kázání. Žádné neosobní bohoslužby, kdy člověk může zůstat v anonymitě. Ale společenství, kde byl přítomen Duch Boží a kde lidé nabírali sílu pro službu v dalších dnech. Když šířili evangelium, šlo jim o život, nebo minimálně o zdraví. Měli co sdílet, měli o čem hovořit, měli se za co modlit. Potřebovali moc Ducha, aby ve zkouškách obstáli. Kázání se děla tehdy, když přijel host, který chtěl shromáždění pozdravit a povzbudit. Například jako tady apoštol Pavel - Skutky apoštolů 20:7.

Jak jsme dnes nekonečně vzdálení tomu, co prožívali oni. My moc Ducha nepotřebujeme. Máme programy, máme kazatele a kněze, máme organizaci, máme peníze, ale nemáme to hlavní. Oheň v srdci!

Když nad tím přemýšlím, tak se mi vybavuje obraz ptačího hnízda. My věřící se často chováme podobně. Když se páru ptáků narodí mláďata, tak mají co dělat, aby je uživila. Znáte to, jak přilétají k hnízdu a mláďata křičí a otvírají zobáčky, protože oni, hlavně oni potřebují nakrmit. Když dospějí, tak se naučí létat a odletí, aby založili novou rodinku. Ale v našich společenstvích je to často tak, že mláďata dospějí, létat nechtějí a tak stále otvírají zobáky, aby dostali krmení. Už nejsou mladí, tak dokáží mnohem více křičet a být i agresivnější. A rodiče (duchovní, kazatelé, pastoři) kmitají, aby ukojili jejich čím dál větší nároky. Nepřipadá vám to zvrhlé? Mě tedy ano a hodně!

Když se v Bibli píše o prvních křesťanech, tak se dočteme že: "Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse." (Skutky apoštolů 2:47)

To, že byli všemu lidu milí, to nebylo něco, co si mysleli, ale co byl fakt! Lidi je opravdu měli rádi. Byli rádi v jejich společnosti stejně, jako kdysi ve společnosti Ježíše. Neutíkali před nimi. Vyhledávali je. Jak to, že dnes my křesťané působíme často pravý opak? Něco je špatně, nezdá se vám? Něco málo jsem už nastínil a příště to dokončíme. Co se musí stát, abychom začali prožívat to, co popisuje kniha Skutků apoštolů? Nemyslím teď na zázraky i když i ty jsou důležité, ale to je věc Pána Boha co, kdy a jak dá. Myslím hlavně na to, že víra, lidé, kteří ji vyznávají budou přitažliví pro své okolí. Máme něco, co nevěřící lidé tak zoufale chtějí a nenacházejí? Podle všeho ne. A to je hodně smutné. První křesťané to měli! Mít bychom to mohli i my. Ale o tom budu psát příště.